Jak efektivně komunikovat s dětmi
Může za to náš mozek. Pokud formu sdělení vyhodnotí jako ohrožující, aktivuje emoční centrum. To automaticky přebere kontrolu nad naší reakcí a zablokuje racionální uvažování. Cítíme vinu, křivdu, vzdor, hněv. Jsme zaplaveni emocí a nevnímáme obsah slov.
Stav psychického ohrožení mozek vyhlašuje vždy, když slyší výčitky a obviňování, kritiku, moralizování, citové vydírání, nálepkování, dávání za vzor, příkazy a zákazy, křik, vyhrožování nebo urážky.
Dobrá zpráva je, že to jde i jinak. Ukážeme si, jak komunikovat s dětmi, aby nás slyšely.
7 způsobů efektivní komunikace
Pokud po dětech něco chceme, můžeme to formulovat jedním z těchto způsobů. Prostě, neofenzivně, bez rozkazu. V uvolněné atmosféře je totiž větší ochota ke spolupráci.
Neočekávejme ale, že děti něco udělají jen proto, že to říkáme. Učme je vnitřní zodpovědnosti, nikoli slepé poslušnosti vůči autoritě. Jen tak vyrostou v samostatné, zdravě sebevědomé jedince.
1. Sdělení informace
Sdělujme dětem pravdivě, co je potřeba udělat a proč. Pomáháme jim tak porozumět řádu a zákonitostem okolního světa, které platí pro všechny bez rozdílu. Účinnější je přitom pozitivní formulace. Aby se děti naučily, jak dělat věci správně, musí taky slyšet, jak na to.
Domluva zněla, že ve třídě nebudeme běhat.
Štětec je po malování potřeba umýt, aby se dal znovu použít.
2. Popis situace
Vidím, slyším, pozoruji. Prostým popisem situace dětem říkáme, že jsme si všimli něčeho, co není v pořádku. Zaměřujeme se na to, co se děje. Nepřeháníme, nezobecňujeme. Pomáháme dětem vidět souvislosti, které si v tu chvíli neuvědomují. A nakonec se zeptáme, co s tím uděláme.
Vidím, že ještě není uklizeno. Co s tím uděláme?
Slyším, že na sebe křičíte. Jak to vyřešíme?
3. Vyjádření potřeby
My dospělí si někdy hrajeme na schovávanou. Oháníme se tím, co se musí a co se nesmí. A neříkáme naplno, co si přejeme, co potřebujeme, co očekáváme. Nebojme se toho. Pro děti je to mnohem srozumitelnější.
Ráda bych teď měla 10 minut klidu.
Potřebuju se o takových věcech dozvědět den předem.
4. Možnost volby
Když dáme dětem možnost volby, učíme je rozhodovat se a převzít zodpovědnost. V tom případě jim musíme nabídnout dvě jasně formulované možnosti, které jsou splnitelné vzhledem k věku.
Uděláš to sám, nebo to zkusíme spolu?
5. Pozitivní souvislost
Popsáním úspěchů děti motivujeme víc než omíláním neúspěchů. Místo výčitek jim připomeneme, co už umí a jak situaci zvládly v minulosti. A když jim něco zrovna nejde, můžeme se ptát, čím to je, že dřív to šlo a co by pomohlo do budoucna.
Míšo, vidím, že máš zavázané tkaničky. Vzpomínám, že ještě v září ti to takhle pěkně nešlo.
6. Oslovení + jedno slovo
Požadavek můžeme dítěti znovu stručně připomenout oslovením a jedním, dvěma slovy.
Toníku, hračky.
7. Já výrok
Když nás zavalí emoce, je dobré ulevit si pomocí já-výroku. Dětem tak jasně sdělíme, že překročily hranice. Můžeme stručně vysvětlit, proč nám to vadí, případně přidat své očekávání, jak by se situace měla řešit. Může nás to vyvést z klidu, snažíme se však zůstat neofenzivní a nezavalit děti výčitkami.
Opravdu mi vadí, když slyším taková slova. Očekávám, že je nebudeš používat.
Zlobí mě, když se s vámi musím překřikovat. Byla bych ráda, kdybyste se ztišili.
Je fajn, když se nám po já-výroku dostane omluvy. Počítejme ale s tím, že menší děti toho ještě nejsou schopny. Musí se to teprve naučit, nejlépe nápodobou od nás. Anebo při modelovém řešení problémů, třeba formou scénky s maňásky.
Tento způsob komunikace se vám bude hodit při formativním hodnocení.
Seznamte se s jeho základy v článku Jak začít s formativním hodnocením v MŠ.
Některým dětem možná bude chvíli trvat, než na naši snahu o partnerskou komunikaci zareagují. I tak to má cenu. Až totiž budou samy dospělé a budou se chtít rozkřiknout na své děti, možná si vzpomenou, že to jde i jinak. Tak, jak jsme jim to ukázali kdysi dávno ve školce.
10. 12. 2024 | Martina Zatloukalová
