Rozhovor:
Canisterapie dětem přináší radost

Zvířata miluju odmalička. Před lety jsme se rozhodli zachránit štěně z útulku. Grejvy se našel v obci Hrob, proto to jméno. Ze začátku doma kňoural a chtěl být pořád se mnou. Tak jsem ho vzala s sebou do Bábetka. Byl úplně fascinovaný dětmi. Neustále je obcházel, očichával přezůvky a přiřazoval je k dětem.  
Ke canisterapii jsme se dostali náhodou. Jednou u nás byli na návštěvě přátelé s předčasně narozeným miminkem. Chlapeček přestal dýchat a nikdo z nás si toho nevšiml.

Každé úterý v dětské skupině Bábetko, ve čtvrtek ve školce U Sila. V obou uplatňujeme Montessori pedagogiku, vedeme děti k sebeobsluze a k péči o své okolí. Pes je nedílnou součástí naší školky, děti i rodiče ho milují. Příležitostně chodíme za dětmi do nemocnice, to je pro Grejvyho jiné než práce s nejmenšími.

Jak probíhá canisterapeutické setkání ve školce?

Když přijdeme na canisterapii do nové školky, je to ryk, všichni k němu běží. Nové děti se proto nejprve se psem seznamují. Setkáme se v kruhu a přivítáme se. Povíme si, jak se k psovi chovat, jak na něj sahat. Mám připravený pamlskovník, který nechám kolovat a děti dávají Grejvymu pamlsek.
 
U nás je Grejvy součástí školky. Děláme běžné školkové aktivity a u toho máme psa. Děti s Grejvym trénují třeba smyslové vnímání. Prochází překážkovou dráhu, chodí po polštářcích, prolézají tunelem. Grejvy cvičí s nimi. Pro ty, kdo se bojí vlézt do tunelu, je velkou motivací, když vidí, že Grejvy to dělá taky.

Tak třeba svalové uvolnění. Když některé děti začnou psa hladit, mají ruce zaťaté v pěst. Jak ho hladí, je jim to příjemné a ruku povolí.
Pes pomáhá také se socializací. Introvertní děti komunikují nejprve se psem a tak se rozmluví. Nejmenší děti si spolu ještě neumí hrát, je pro ně těžké dělit se o hračky. Grejvy je ale jejich kamarád; udělají mu místo a vezmou ho mezi sebe, nachystají mu pelíšek a zakryjí ho dekou.
 
Ve školce U Sila byl chlapeček, který první tři měsíce nevylezl zpod stolu. Grejvyho ale vždycky pozoroval. Nabídla jsem mu, že se může přidat. Nepřidal se, ale pozoroval. Po nějaké době přišel s tím, že by chtěl Grejvyho krmit. Dnes už vše v pohodě zvládá.
 
Děti se také učí ohleduplnosti. Naše děti už dokážou Grejvyho načesat, aniž by ho praštily kartáčem. Kdyby se něco takového stalo, je důležitý kontakt psa a psovoda. Když podobné chování nestihnu včas zastavit, Grejvy se na mě podívá, jakože co se to děje. Buď to vyřeším, nebo Grejvy prostě odejde.

Největší riziko je paní učitelka, která do toho moc mluví. Říká dětem, aby se nebály. Vrhne se na psa a hned jej hladí. To hodně ruší průběh canisterapie. My s Grejvym potřebujeme čas. Pár minut na to seznámit se s prostředím, nechat děti prohlédnout si psa, napojit se na děti. Bez toho jsou pak všichni zbytečně nervózní.
 
Ve třídě musím mít neustálý přehled o tom, jak se pes chová, co cítí. Celou dobu ho vnímám. Kdyby něco, odvolám ho. Jsem si stoprocentně jistá, že by nikoho nekousl. Ale i kdyby se jen lekl a prudce vyskočil, dítě by to vyděsilo a zkazilo by to důvěru, na které pracujeme.
 
Bavíme se s dětmi o tom, že ne všichni psi jsou tak hodní jako Grejvy. Bez mého svolení jej děti nemohou jen tak začít hladit. Nechci, aby získaly pocit, že mohou hladit každého psa na ulici. Nebo spolu mluvíme o tom, že když při vycházce sahají na ploty, nějakému hlídacímu psu by se to nemuselo líbit a mohl by je kousnout.