Rozhovor: V Montessori je řád i prostor pro svobodu

Jaké Montessori prvky a principy můžete využít i u vás ve školce? Zeptali jsme se Mgr. Anety Šašinové a vedoucích učitelek Any Doubravové a Lenky Kunce z olomoucké mateřské školy U Sila.
 
Montessori pedagogika klade důraz na svobodný rozvoj dítěte, jeho samostatnou činnost a spontánní tvořivost. Úkolem učitele je nenápadné vedení a taktní pomoc podle motta „Pomoz mi, abych to dokázal sám“.

Jaká je Vaše školka?

Aneta: Školka U Sila funguje šestým rokem. Díky kladným referencím rodičů, jejichž děti už školkou prošly, nemáme problém obsadit její kapacitu. Náročnější je najít paní učitelky, které sdílejí naši Montessori vizi. Je důležité být naladěn na stejnou vlnu, abychom fungovali jako tým. Zásadní jsou pro nás osobnostní charakteristiky, zbytek se lze doučit.

 
V čem Vám Montessori pedagogika vyhovuje?

Ana: Montessori je mi blízké, protože je v něm systém a řád a zároveň prostor pro svobodu a kreativitu. Podle mne je to ta nejlepší cesta seberozvoje.

Když jsem o Montessori slyšela poprvé, říkala jsem si, proč s tím tolik nadělají, vždyť je to úplně běžné. Potom jsem zjistila, že to tak běžné není. Že rodiče raději dětem posluhují, než aby je pustili třeba do kuchyně. Já to tak nedělala. Vždycky mi přišlo přirozené učit děti dělat věci samy. Vlastně jsem žila Montessori, aniž bych věděla, že to existuje.

 
Jak s dětmi pracujete?

Ana: Jedním ze základních prvků Montessori je respektovat individualitu dítěte a dát mu možnost volby. Pozorujeme děti a vnímáme, na co jsou připravené a co potřebují trénovat. Podle toho jim nabízíme aktivity. Ukážeme jim, jak se pracuje s různými pomůckami, a ony si pak samy vyberou. Každé dítě je v jiné fázi, připravené dělat a učit se něco jiného. Každé má jiné tempo, ale nakonec se všichni všechno naučí.

Lenka: Dobrá paní učitelka děti zná. Pozoruje je, vnímá a v hlavě eviduje jejich individuální pokroky. Snaží se zachytit moment, kdy si dítě opakovaně vybírá pomůcku k rozvoji určité oblasti. Potom mu nabídne co nejvíc pomůcek z této oblasti, aby se mohlo rozvíjet podle svých potřeb.

 
Jaké aktivity z Vaší Montessori praxe byste doporučily ostatním?

Samostatnost a sebeobsluha: Převlékání, chystání svačinky, uklízení aktivit… Věnujeme čas tomu, abychom dětem v klidu a pomalu ukázali, jak se co dělá. Popisujeme, co děláme. Zpočátku dětem pomáháme a oceňujeme jejich konkrétní pokroky. Udržujeme v rovnováze disciplínu a svobodu. Např. Ne že u jídla se nemluví. Pokud si chtějí u jídla povídat, musí dodržovat pravidla, která se k tomu vážou.

Připravené prostředí: Vše je nachystané, dětem snadno dostupné. Máme širokou nabídku pomůcek a každý si může vybrat, co jej zrovna zajímá a co chce rozvíjet. Když bylo mistrovství světa v hokeji, kluci se učili vlajky podle mapy světa a přiřazovacích karet, které máme ve třídě.

Náčelník: Každý týden losujeme, kdo z dětí bude náčelník. Ostatní pak za ním chodí, když mají nějaký problém. Poradí jim, pomůže, řeší vzájemné spory. Náčelník je nápomocný, ne panovačný. Když situaci nezvládne vyřešit, obrací se na nás.

Truhlička: Do truhličky dáme předměty související s týdenním tématem. Truhličku necháme kolovat v kruhu. Každé dítě nakoukne, zavře a pošle dál. Potom si povídáme o obsahu truhličky a jaké téma by z toho mohlo vzniknout. Trénujeme tím zrakovou paměť, kritické myšlení, komunikaci a respekt k názoru druhých.

Grafomotorika a matematika v běžném životě: Na uvolnění ruky házíme míčem nebo umýváme stolečky. Namísto pracovních lisů počítáme věci kolem sebe ve třídě nebo na procházce.

Péče o emoce: Základem je bezpečné prostředí a pozitivní vztah s dětmi, aby se nám mohly s čímkoli svěřit. Vedeme děti k empatii. Když něco prožívají, snažíme se popsat situaci a správně pojmenovat jejich emoci. Nenálepkujeme je, neztotožňujeme jejich osobnost s aktuální emocí. Děti pak tento způsob komunikace zrcadlí, mluví tak mezi sebou a to je krása.

Zklidnění třídy: Když jsou děti před odchodem ven hlučné, začneme šeptat jména těch, kdo už mohou do šatny. Děti se přirozeně ztiší a ještě trénují sluchovou pozornost.

 
Potřebujete k Montessori nějaké speciální vybavení?

Ana: Hodně lidí v tom vidí něco složitého. Když jsme ale ve školce s Montessori začínali, neměli jsme vůbec žádné speciální pomůcky. Jde to i bez nich, s běžným vybavením školky. Montessori klade důraz na aktivity běžného života. Lidé si často myslí, že taková činnost děti nijak nerozvíjí. Byla bych moc ráda, kdyby se k nám přišli podívat, jak se děti skrze obyčejné aktivity posouvají.

Uvedu příklad. Spousta dětí, hlavně kluků, nerada kreslí. Když jsou k tomu donuceny, ruka je v křeči. Ale když se jim dopřeje třeba umývání stolečků, můžou u toho uvolnit ruku od zápěstí až po ramenní kloub. A potom najednou cítí, že jsou připraveny vzít tužku. Už tam není ta nechuť.

 
Jak reagujete, když se dětem něco nedaří?

Ana: Důležitá je práce s chybou. Říkáme jí kamarádka Chyba a bereme ji jako přirozenou součást učení. Děti se pak nebojí dělat chyby, nemají takové to „Neumím to, nezvládnu to, nebudu to dělat.“ Já je ještě motivuju slovy: „Neumíš to? Hurá, tak to se můžeš něco nového naučit.“ Když děti něco spletou, řeknou: „To nevadí, to je kamarádka Chyba.“

Lenka: Zajímá nás nejen výsledek, ale hlavně cesta k němu. Co všechno se dítě cestou naučí, jak je připravené na život, jak věří svým schopnostem, jak se chová k ostatním. Děti na všechno přicházejí samy, my je jen provázíme. Nezasahuju, dokud mě nepotřebují. Zároveň je nenechám topit se, když jsou bezradné. Není jednoduché naučit se vhodně reagovat, v tomto ohledu na sobě my dospělí musíme neustále pracovat.

 
Děkuji za rozhovor.
 
 

8. 10. 2024 | Martina Zatloukalová