Rozhovor:
V přírodě jsou děti šťastné

Tak jsem se zeptala na sociálních sítích, kdo se mnou chce tvořit komunitní školku. Dala jsem dohromady skupinu rodičů s respektujícím přístupem. Sehnali jsme sdílené prostory, učili jsme se průvodcovat, poznávali jsme se navzájem. Za rok z toho vznikla skutečná komunitní školka Lesní kvítka. Všichni rodiče byli do jejího chodu nějak zapojeni. To se po čase ukázalo jako náročné, takže jsem se spolu s kolegyní ujala vedení. A když naše děti začaly odrůstat a odcházet do školy, otevřeli jsme se veřejnosti jako lesní klub Průzkumníci.

 
Jaký je Váš lesní klub?

Lesní klub Průzkumníci najdete v Praze Dubči. Důležité je pro nás být venku v přírodě, kde jsou děti šťastné. Necháváme dětem prostor pro volnou hru, ale máme i řízený vzdělávací program. Nabízíme rodinnou atmosféru, bezpečné prostředí a respektující přístup. Dáváme dětem volnost v rámci stanovených hranic.

Ideální cesta do Průzkumníků vede přes naše dopolední kroužky Lesní kvítka. Jsou přístupné veřejnosti a děti na ně chodí spolu s rodiči. Je to prostor pro adaptaci a navazování vztahů. Přechod do klubu je pak mnohem jednodušší. Děti už znají průvodkyně a prostředí, my zase známe je a jejich rodinu. Stojí nás to hodně energie, ale vrací se nám to.

 
Kolik dětí v klubu máte?

Denní kapacita je 15 dětí. Ráda si s dětmi povídám, takže za mě je ideál tak 12 dětí. Celková kapacita je pak o něco vyšší a je plně obsazená. Děti chodí 2x až 5x týdně. Aby byl v docházce přehled, používáme Twigsee, které za nás sleduje absenci, omluvenky a náhrady.

 
Kde máte zázemí?

Používáme klubovnu místního turistického oddílu. Je to jedna místnost vytápěná kamny, s tekoucí vodou a záchodem. Je útulná, ale moc času v ní trávit nechceme. Hodí se za deště nebo v zimním období, když se potřebujeme usušit, zahřát, odpočinout si, tvořit.

Jelikož nemáme provozní zaměstnance, jsme zároveň kuchařky i uklízečky. Když přivezou jídlo, musíme ho nachystat a potom umýt nádobí. Uklízíme, opravujeme pískoviště. Když potřebujeme zařídit něco většího, třeba naštípat dříví na topení, požádáme o pomoc rodiče.

 

Jak vypadá vzdělávací program v lesním klubu?

Registrované lesní školky musí splňovat náležitosti podobně jako mateřská škola. Náš lesní klub registrovaný není, protože si chceme zachovat autonomii, dělat si to podle sebe a podle potřeb dětí.

Není to ale jen o lítání po venku. Máme týdenní plány, tematicky přizpůsobené koloběhu roku. Každý týden se sejdeme na poradě a řekneme si, jaké téma bude následovat. Zároveň máme velkou volnost. Tento rok je příroda hodně posunutá, takže jako průvodkyně můžeme pružně reagovat na aktuální situaci bez ohledu na plán.

Náš denní program se odehrává v těsném kontaktu s přírodou. Až nás pak samotné překvapí, kolik toho děti v šesti letech vědí o vývoji žab, o stěhovavých ptácích nebo o listnatých stromech. Nemají to naučené, všechno to mohly pozorovat a zažít.

 
Dáte nám tip, co v přírodě pozorovat teď v červnu?

V červnu a v létě děti fascinují vývojové cykly. Berušky, motýli, žáby… Takže na louce hledáme housenky, pozorujeme larvy berušek, zajdeme za včelařem, sledujeme pulce.

 
Během dne toho asi hodně nachodíte. Nestěžují si děti na bolavé nožičky?

Děti většinou znají naše trasy už z dopoledních kroužků a nemají s nimi problém. Navíc je postupně od září „rozcházíme“, až ujdou třeba 5 km. Letos máme velkou skupinu předškoláků a ti ujdou kilometry a kilometry. A bez řečí, prostě je to baví.

Spousta dětí obvykle „letí“ dopředu, to pak máme předem smluvená čekací místa. Když se někomu naopak jít nechce, motivuju ho proužky krepáku, které drží v ruce a nechá je za sebou vlát jako křídla.

 
Jak je to u Vás s přípravou na školu?

Jednou týdně máme předškolní přípravu. Pokud děti potřebují rozvíjet některou dovednost, pracujeme s nimi individuálně během dne. Zrakovku, sluchovku nebo skládání řad můžeme dělat i v lese. Může se stát, že děti z lesního klubu nemají tak vypsanou ruku. Letos ale máme partu, která pořád kreslí. Každé dítě má také šanon, do kterého zakládáme jeho tvorbu. Předškoláci si ho pak berou s sebou do školky k ověřování úrovně dovedností.

Děti z klubu jsou připravené hlavně prakticky. Učí se vnímat své potřeby a postarat se o sebe. Skoro celý den si nosí batůžek. Automaticky si myjí ruce, samy se obslouží v jídle i v pití. Už jenom to, že si musí umět zavřít lahvičku tak, aby jim pití nevyteklo do batůžku! Většinou se samy rozhodují, jestli jim je horko nebo zima, a podle toho se oblečou. Je až neskutečné, jak už čtyřleté děti dokážou být samostatné.

 
Jak máte v klubu nastavená pravidla a zásady bezpečnost?

Bez hranic a dodržování pravidel by to nefungovalo. Tak třeba máme místa, kde na sebe čekáme. Máme pravidlo, že na sebe musíme neustále vidět. Děti si mohou sbírat klacky, ale jen do určité velikosti. Mohou lézt na stromy, ale jen do takové výšky, která je přijatelná pro průvodkyni.

Dáváme dětem prostor budovat vztahy, domlouvat se a řešit problémy. V klubu máme hodně kluků a dovolujeme jim mezi sebou bojovat. Důležité je tady pravidlo stop, které hru zastaví. Mého syna po příchodu do školy překvapilo, že děti z jiného prostředí tohle pravidlo neznají.

 
Co Vám lesní klub dal a jak Vás změnil?

Já i ostatní průvodkyně v týmu jsme mámy. Jak se prodlužovala doba na rodičovské, bylo pro nás důležité, že se můžeme realizovat i mimo mateřství. Dělaly jsme to pro svoje děti, ale viděly jsme v tom i vyšší smysl. Jsou mezi námi učitelky, psycholožky, ekonomky a každá tu našla uplatnění.
Co se týče mě osobně, stala se ze mě outdoorová máma. Mým pracovním úborem jsou tepláky a jsem specialistka na sledování počasí. Nejsem expert na přírodu a ani to není potřeba, objevuju ji společně s dětmi.

 
Děkuji za rozhovor.
 
 

2. 7. 2024 | Martina Zatloukalová